Copyright 2018 - CASD Polička

O věrnosti

Chtěl bych být…, snažím se…, …jsem věrný – Zamyšlení nad sedmým přikázáním z Desatera.


Je věrnost pouze vlastnost, která má majitelům psů a fenek vynahradit nepříjemné hodiny venčení v dešti a mlze, nebo je to vlastnost, která je vyhrazena i lidem?

Věřím, že mi jako autorovi tohoto krátkého zamyšlení odpustíte určitou nadsázku z úvodní otázky. Ono totiž ve světě zvířat, respektive v přírodě vůbec, lze často najít trefné příklady k rozličným tématům. A nejinak tomu může být i v případě našeho dnešního zamyšlení nad sedmým přikázáním Božího Desatera.

 

Příběhem, který se k našemu sedmému přikázání blíží tiše a po špičkách, přitom velmi trefně, je kapitola o setkání Malého prince s Liškou, dovolím si zde část vyprávění z pera Saint-Exupéryho odcitovat:

 

Co to znamená ochočit?“ (zeptal se Malý princ po krátkém přemýšlení).

Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“

Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co to znamená ochočit?“

Lidé,“ řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“

Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“

Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta...“

Vytvořit pouta?“

Ovšem,“ řekla liška.

 

Mít vytvořená pouta znamená být s něčím či s někým ve vztahu, k něčemu či někomu si vědomě a postupně, krok za krokem, vytvářet citové vazby Pokud se týká sedmého přikázání, my s ním obvykle spojujeme otázku věrnosti mezi manželi. Ovšem věrnost, o které je v přikázání řeč, se sama o sobě nemusí týkat pouze vztahů mezi partnery.

Sedmé přikázání Desatera je stejně jako to předchozí a následující vyjádřeno jednoslovně. I když na to nejsme z češtiny zvyklí – naše překlady zde obvykle překládají „NESESMILNÍŠ!“ – není ani v jednom ze zmíněných tří přikázání v původní hebrejštině použitý rozkazovací způsob. Spíše se ty jednoslovné věty dají česky přeložit jako konstatování, věta oznamovací – „nezabíjíš“, „nesmilníš“, „necizoložíš“, „nekradeš“ - prostě to neděláš. I když se u sedmého přikázání jedná o slova, která se ve slovníku dnešního člověka normálně nevyskytují - smilstvo, cizoložství – rozumíme, že mají vyjádřit něco, co přesahuje obvyklou a správnou mez. Prvotně bychom sem asi počítali manželskou nevěru, pak i incestní poměry, různé sexuální úchylky, apod. Ovšem kupodivu se může jednat i o používání násilí vůči druhé osobě, když chci dosáhnout svého. Apropo věděli jste, že různými formami domácího násilí trpí v Evropě více než čtvrtina rodin?

Pokud bychom chtěli při takovém rozšířeném pohledu sedmé přikázání přeložit jaksi volněji, mohli bychom ústy autora Božího Zákona říci asi toto: „Jsi věrný/á, nevstupuješ na soukromé území jiného člověka, či společenství, a to ani myšlenkami, protože to jednak k životu nepotřebuješ, (jsi mi čím dál více podobný/á), ale navíc i proto, že tím, co bys chtěl/a udělat pro svou potěchu a uspokojení, bys té druhé straně mohl/a ublížit – a to viditelně vně ale i neviditelně uvnitř“.

Sedmé přikázání rozhodně v zákoníku nestojí samo o sobě. Naopak. Vychází jednoznačně z prvního, respektive i druhého přikázání – o věrnosti Bohu, potažmo nevěrnosti stvořených lidí s jinými božstvy. Pán Bůh totiž často vzpomíná, že mu tímto způsobem býváme nevěrní.

Základem dobrého vztahu s druhým člověkem je vědomí, že svůj protějšek znám. Postupem času k němu/ní získávám důvěru a skrze tu si zase vypěstovávám věrnost. Tím vám prozrazuji tajemství křesťanského života, které ale úspěšně platí i v oblasti mezilidských vztahů – víra – důvěra – věrnost.

A toto tajemství lze úspěšně přenést i do dalších vztahových oblastí. Věrný totiž mohu být svému zaměstnavateli – tomu se říká loajalita, své vlasti – tomu se říká vlastenectví, svému městu či kraji – tomu se zase říká patriotismus. Samozřejmě, že v případě nevěry a při nedokonalém prožívání věrnosti například své národnostní menšině či většině, začne docházet k nedokonalému pnutí. Ale to už se zase blížíme k používání síly a sedmé přikázání se propojuje se šestým, devátým a desátým.

Mimochodem, když už jsme u věrnosti a nevěry, jistě si dokážeme lehce spočítat, kdo nevěrností v naší společnosti asi tak může trpět nejvíce. Bezpochyby pomyslíme na děti - plody původní lásky. Ale kupodivu v podobné míře vlastně důsledky trpí sami působitelé nevěrnosti. I oni musí žít s důsledky nabouraných vztahů. Ona či on před nimi musí utíkat. A povětšinou je to útěk k reklamovaným náhražkám – To neřeš, To je dnes už normální, Tohle mít přeci musíš, a podobně. A tak, ať už jsme si to ochotni připustit nebo ne, největší dopad má nevěrnost na život společnosti.

 

Před nedávnem jsem se zpožděním shlédnul český film Protektor, na který jsem se po masáži kritiky i médií vcelku těšil. Pro vás nezasvěcené, snímek se odehrává v době první půli nacistické okupace. Nechci teď mluvit o tom, že i v tomto filmu se několik hereček muselo odhodlat ukázat divákům své vnady, ani nechci polemizovat o tom, jestli to bylo s mírou vkusu, ani nechci hořekovat, jak se nenápadně nahota stává jaksi povinnou výbavou, (ale uznáte, že taková diskuse k tomuto přikázání jaksi patří, že…). Chtěl bych zmínit, co mne na filmu pozitivně zaujalo, čeho jsem si všimnul. Film totiž krom spletence vztahů, které byly v drtivé většině postiženy nevěrou, řeší také věrnost a nevěrnost vlasti, národu, věrnost sokolské myšlence, věrnost svému egu, svému chtění, věrnost prospěchu a bohatství. Stejně tak mne zaujalo, že mnohdy ti, kteří byli své vlasti věrní, nemuseli být věrni manželkám, družkám atd. Vztahy jsou zvláštní věc, viďte?

Na vztahovém bojišti zápasíme každý den. Boží přikázání nám při tom nemají být překážkou, zakázaným ovocem, ani pákou či zbraní. Jsou jako zrcadlo, které nám může pomoci spatřit „zanícené póry“ na obličeji a případně je se stisknutými zuby vymáčknout. Zrcadlo má za úkol jen ukázat, jednat už musí každý sám. Jenže jak svého času konstatoval Džaváharlál Néhrú: „Náš hlavní nedostatek tkví v tom, že máme sklon spíš činy posuzovat, než je konat“. Pak jsme si ale popletli role, a stáváme se zrcadlem…

 

Začali jsme naše dnešní zamyšlení kapitolou o Lišce z Malého prince. Protože tato nenápadná kapitola mluví o věrnosti, (tedy smyslu sedmého přikázání), lépe než celý stoh knih, vypůjčím si z ní i její závěr:

Sbohem...,“ řekl (Malý princ).

Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství. Úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“

A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.

Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...“

Jsem zodpovědný za svou růži...,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

 

Přeji Vám Bohem požehnaný čas babího léta, návratu do školy nebo příjemné pozdní dovolené. A prosím nezapomínejte na své „růže“ – jsme přeci zodpovědní za ty, které jsme k sobě připoutali.

 

Aleš Kocián

kazatel Církve adventistů v Luži, Litomyšli a Poličce

TOPlist