Copyright 2018 - CASD Polička

Článek z Litomyšlského časopisu Lilie

Nemusím se beznadějně rozhlížet


Na nemocniční chodbě v sokolovské nemocnici bylo před nedávnem nalezeno již čtvrté miminko, holčička, kterou tam položila pravděpodobně hluboce nešťastná matka. Nedbala na existenci babyboxu, ale ponechala dítě alespoň v blízkosti rychlé zdravotní pomoci.

Herec Jack Nicholson se proslavil především díky roli ve filmu Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem. Právě v době kolem přípravy tohoto filmu měl herec životně důležitý telefonát. Novinář z časopisu Time na druhé straně drátu se ho zeptal: „Pane Nicholsone, je pravda, že žena, kterou jste považoval za svou matku, je ve skutečnosti vaší babičkou?“ Možná to byl důvod, proč od té doby Nicholson o svém soukromí nevydává takřka žádné informace. V době jmenovaného incidentu mu bylo 37 let, jeho skutečná matka byla 14 let po smrti, zemřela na rakovinu, a jeho skutečná babička už také nebyla mezi živými. Nemohly mu proto nic k příběhu jeho dětství vysvětlit. Pouze jeho vlastní sestra mu informaci potvrdila a on ji dalších dlouhých deset let s většími či menšími úspěchy tutlal. Jak ‚jednoduché‘. Jeho sedmnáctiletá matka si pár let po konci hospodářské krize nechtěla nemanželským dítětem zničit život. Energická babička proto převzala situaci do svých rukou a Jacka vychovávala jako svého syna.

Barokní mistr Antonio Vivaldi, autor věhlasného Čtvera ročních dob, se jako mládenec krom hudby vzdělával také v teologii. Roku 1703 byl vysvěcen na kněze. Díky astmatu ovšem musel této činnosti o tři léta později zanechat. Rodová dispozice k nemoci hrtanu sice zabránila v kněžské praxi, ovšem naštěstí nezabránila v rozvoji génia na poli hudby. V roce svého vysvěcení, ve svých 25 letech, byl Vivaldi jmenován houslovým mistrem v jednom ze sirotčinců ve svých rodných Benátkách. Na tomto místě převzal také vedení pěveckého sboru, složeného z výjimečně talentovaných nalezených dívek. Pro toto těleso složil mj. velké množství duchovních skladeb. Mimochodem, víte, jak v té době fungovaly babyboxy pro nalezence? Děti byly obvykle matkou nebo někým z rodiny odkládány u vrat kostelů do košů, které tam byly za tímto účelem instalovány.

Z jaké rodiny jste byli do světa našich dní vypuštěni vy, milí čtenáři? Jaké vzpomínky máte na dobu svého dětství, na své rodiče či na své vychovatele? Naše dobrá kamarádka se před pár týdny po téměř 3 desítkách let potkala se svou rodnou sestrou, o jejíž existenci měla dříve spíše jen tušení než ponětí. Její adoptivní rodiče jí o identitě rodičů ani sourozenců z nějakého pro ně patrně důležitého důvodu nic neřekli. 

„Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh“ (Ex 20,2), tak zní text úvodníku Desatera Božích přikázání. Nejde ovšem od textu Desatera oddělit, protože bez něj nikdy nelze pochopit hloubku prvního přikázání. ‚Já jsem ten, který o tebe měl, má a vždycky bude mít zájem‘, říká Hospodin. ‚Zajímáš mě, to kvůli tobě jsem byl ochotný podstoupit bolest, odloučení a smrt‘. ‚Já jsem Tvůj!‘ Podpis – ‚Bůh‘. Osobní, můj, skutečný. Bůh osobně. ‚Vysvobodil jsem tě z bídy tohoto světa. O vysvobození už proto nemusíš sám bojovat. Já jsem to vybojoval za tebe. Stačí, abys to jako ode mne darované přijmul.‘

A důsledek? Nemáš a „nebudeš mít jiného boha mimo mne“ (Ex 20,3). Ani ho nemusíš začít hledat. Vůbec si za tím cizím bohem, cizími bohy, nemusíš nohy ušoupat. Nemusíš čerpat mízu z jiného kmene. Já jsem „Hospodin, Tvůj Bůh“, a to ti dokonale stačí.

Jistě. Možná někoho z vás nalezli u vrat kostela. Možná váš život začal na chodbě nemocnice, kde vás našla noční sestra a nebo vám někdo v dospělosti oznámil, že to s vaším životem není zrovna tak, jak vám to v dětství malovali. Ale to neznamená, že by o vás živý a opravdový Bůh neměl zájem. To On o sobě tvrdí, že je náš, můj Bůh. On to řekl první. A i děti v říkance vědí, že první slovo platí.

Pro člověka otloukaného životem může znít text „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“ jako výsměch. Kde byl ten Bůh, když mi teklo do bot!!! Kupodivu odpověď je naprosto jednoduchá. Byl se mnou, cítil se mnou, slza, která mi tekla z oka, byla Jeho slzou. Jizva v mém srdci byla Jeho jizvou. 

Až budete jednou Bohu vyprávět o své bolesti, s údivem zjistíte, že vám na to odpoví: ‚Já vím!‘. A možná dodá i něco, na co jste už dávno zapomněli, nebo vám naopak připomene něco, co jste ve svém srdci zveličili a časem předělali na křivdu.

Hospodin mě, nás totiž považuje za členy své rodiny. I kdybych byl tělesným nebo duchovním sirotkem, Bůh o mě má zájem. Nemusím se rozhlížet po sadu kolem nás, po rychle rašících a na všechny nesnáze reklamou, rychle, obratem, kyvadlem, kartami, horoskopem, virgulí, magií odpovídajících bohů. Náš Bůh se nejmenuje štěstí, výhra, zdraví, sexuální zážitek, dovolená ani užívání života. Náš Bůh se jmenuje zájem, jistota, naděje a láska. Vždyť On je MŮJ Bůh. Nemusím už pracně hledat, nemusím se beznadějně rozhlížet a čerpat onu zmiňovanou mízu z cizího kmene.

Je často naším chybujícím přístupem, že jsme Desatero začali chápat jako příkazy Velkého Boha Soudce. Mluvíme o Deseti přikázáních. Přitom to první z nich je mnohem spíše než příkazem Prvním a největším zaslíbením, jaké v Bibli můžeme najít. Odkazu na něj si všimnete v celém Písmu – například hned v následujících bodech Desatera. Všimněte si, kolikrát v biblických pasážích najdete spojení: Já jsem; Já jsem Hospodin; Tvůj Bůh; případně celou větou: Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh. Teprve když toto zaslíbení začneme chápat a připouštět si ho k tělu, otevře se nám jiný pohled na zbytek Desatera i celého Biblického poselství. Hospodin JE MŮJ BŮH a z toho vyplývá všechno ostatní.



Přeji Vám Bohem (po)vedený měsíc únor



Aleš Kocián

kazatel Církve adventistů v Luži a Litomyšli

Časopis Lilie

TOPlist